Do svých osmnácti let jsem byla skálopevně přesvědčena o tom, že Bůh neexistuje. Mí rodiče mi vštěpovali do hlavy, že spolehnout se mohu jen sama na sebe a že na co si nemohu sáhnout, to neexistuje. Po smrti prý nic nenásleduje. Někde hluboko uvnitř jsem však doufala, že by nějaký posmrtný život snad existovat mohl.

Období hledání pravdy začalo 26.1.1994. Tehdy k nám do školy na gymnázium ve Zlíně přišli dva mladíci kteří nám rozdávali nové zákony. Bibli jsem nikdy ani neviděla, a tak jsem ze zvědavosti začala číst. Připojila jsem se ke dvěma spolužačkám, které si tento Nový Zákon taky četly a o přestávce o Bohu a o životě s ním hojně diskutovaly. Jedna z nich Romana, již občas chodila do jedné křesťanské církve, kam nás taky pozvala. Tam jsem se poprvé setkala s modlitbou. Pochopila jsem, že modlitba není jen mechanické odříkávání nějakých „básniček“, ale rozhovor s Bohem. Najednou jsem věděla, že Bůh existuje. Vždyť všichni zde shromážděni s Ním hovoří jako se svým přítelem. Měla jsem touhu poznat pravdu. Existuje-li skutečně po smrti další život v Božím království, tak tam chci být taky! Svou „neexistenci“ jsem si prostě nedokázala představit.

Dál jsem četla Nový zákon, chodila do církve, začala jsem se modlit. Nechápala jsem,“jak se znovuzrodit“, ale dozvěděla jsem se, že ta jediná cesta k Bohu vede skrze kříž, skrze zástupnou obět Pána Ježíše Krista. K Němu jsem každý den přicházela a v modlitbách jsem Mu se svěřovala se vším, co jsem prožívala.

V květnu 1994 mně čekala maturita. Před termínem zkoušky, jsem pod tíhou všech starostí i obtíženého svědomí klesla na kolena a vyznala Ježíši Kristu všechny své hříchy a odevzdala Mu svůj život. Vzhledem k tomu, že jsem svou přípravu na maturitu značně zanedbala a nestihla jsem si projít ani všechny otázky, spoléhala jsem se plně na pomoc Pána Ježíše. Odmaturovala jsem mnohem lépe, než všichni čekali – s vyznamenáním. Pak jsem poprvé svědčila svým rodičům o tom, že věřím v Boha, v Pána Ježíše Krista. Přiznala jsem se k tomu, že chodím do církve, modlím se a čtu Bibli – Boží Slovo. Snažili se mě přesvědčit, že Bůh neexistuje. Zakazovali mi stýkat se s křesťany i číst Bibli, ale v tomto jsem je nemohla uposlechnout.

V létě jsem pak brigádně prodávala zmrzlinu. Když jsem neměla u pultu zákazníky, vytáhla jsem z kapsy bílého pláště darovaný Nový Zákon a četla. Narazila jsem poprvé na verš z Janova evangelia 5,24:“ Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Tehdy jsem pochopila, že v Pánu Ježíši Kristu mám věčný život, že jsem už přešla ze smrti do života a nepřijdu na Boží soud. O mém životě po smrti bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy jsem Ježíše Krista učinila svým Pánem a Spasitelem. Na podzim téhož roku jsem se dala pokřtít. Od té doby už nikdy nejsem sama – kráčím životem s Pánem Ježíšem Kristem, který mi pomáhá a stará se o mne. Z Jeho pomocí jsem vystudovala, šťastně se vdala a nyní máme spolu s manželem dva syny.

Hanka